S partnerem jsme měli před lety fakt velkou krizi, která tak asi dva roky trvala. Úplně jsem se odcizili, nemluvili spolu, každý si dělal tak nějak svoje. partner asi i chytl druhou mízu, či co. Žili jsme spíš vedle sebe. Fungovali jsme spolu jen jako rodiče dětí a řešili jsme spolu věci jako dům, hypotéku a tak. Každý jsme si žili trochu po svém. Než jsme to stihli řešit spolu nás a něco dělat, provalilo se, že si manžel začal s kolegyní z práce. Jednou se opil a řekl mi, že chce odejít. Když jsem se ptala, jestli někoho má neodpověděl. Říkal, že chce být sám, což jsem mu ale úplně nevěřila. Potvrdilo se mi.
Nechal doma telefon a paní volala a psala jak blázen, asi 50 hovorů. Musela vědět, že jsme spolu a myslím, že to udělala schválně. Šel nakonec s pravdou ven. Hrozně jsme se ten den pohádali. Co jsem musela uznat, že mi kolikrát manžel naznačoval, že by chtěl, aby se mezi námi něco urovnalo, že by to chtěl jinak, že nejsem doma, že mám jen práci, že si ho nevšímám a tak, prostě jsem to ale nebrala vážně. Myslel si, že já někoho mám. Tak to nevydržel a šel tam kde mu to jiná dala. Ranilo mě to hodně i když jsem sama u sebe vnímala, že u mě to taky není dobré, jen že jsem to neřešila milencem.
Nechala jsem tomu volný průběh, netlačila, ať si jde, kam potřebuje. Což bylo asi to, proč zůstal, myslím si, že ona i jak pořád volala a psala, že začala tlačit a asi se začala i chovat jinak, zjistil, že tohle asi úplně nechce. Což sám i řekl. Během pár dnů jsem si to pomalu začali mluvit, vysvětlovat si, povídat si a hodně jsme si vyjasnili. Řekl, proč, ale že nechce o mě přijít a že chce zůstat a zkusit to společně zvládnout. Že má jasno. Tentokrát jsem ale cítila, že ona tam ještě chvíli byla, pořád volala, psala, mluvili spolu jako že pracovně (určitě se spolu ještě viděli a asi i byli na plánované služební cestě). I v době, kdy my si řekli, že se to pokusíme dát a jsme spolu.